Interní audit je KRÁSNÁ profese.
Je ale sakra těžké o tom přesvědčit ostatní.
Pro interní audit jsem se narodil. Pasujeme k sobě – interní audit mi nabídl otevřenost, prostor pro kreativitu, rozvoj a tvorbu. Já vložil lásku a touhu dělat věci správně a být užitečný. Chtěl jsem se učit a učit a učit. Bylo to v době, kdy interní audit v Čechách nebyl a stavěl se jako dům na zelené louce, pěkně od základů. Těch třicet let v interním auditu byla ta nejlepší škola života, kterou jsem si mohl zařídit. Co jsem si tedy osvojil?
1. Být hrdý
2. Myslet srdcem
3. Nemluvit o tom, dělat to
4. Nespokojovat se s průměrností
5. Pohybovat se v různých HRÁCH
6. Mít se rád a být shovívavý
1. Být hrdý
Interní audit je neoblíbená profese. Nikdo auditory nemá opravdu rád. Přijdou, šťourají se v malichernostech, povyšují se, ničemu nerozumí, nemají žádnou odpovědnost a jen brzdí v práci. Slušná nálož vy víte čeho. Ale to nevadí. Když si někdo něco myslí, může si klidně myslet i něco jiného. Musí ale dostat šanci změnit názor. Naučil jsem se pracovat tak, abych si vždy mohl vážit své práce. Mám svoji práci rád a jsem na ni hrdý. Nezajímají mě tolik nálepky ostatních, chci, aby to, co produkuji, mohlo mít moji vlastní nálepku „best of pepa“. Hrdost se v auditu moc nenosí. Kolik auditorů řekne: „jsem interní auditor a jsem na to pyšný“? V tom je ale částečně zakopaný problém profese - sebepodcenění, nízkého sebevědomí, sebezpochybnění. Když připustíme, že nemáme být na co hrdí, protože ostatní nás odmítají, izolujeme se a nemůžeme být se sebou spokojení. A to se časem někde projeví. Na obrázku je ikonické tričko na ikonických zádech. Změňme postoj sebe samých k profesi, kterou děláme, a změníme názor ostatních.
2. Myslet srdcem
Jako auditor zasahujete do životů ostatních. Audit má ve svém nezpochybnitelném mandátu povinnost „hodnocení“. Všeho a vždy. Mít názor na práci ostatních. Posoudit jejich úspěšnost. Ten mandát je ale čistě organizační, je to autorita daná papírem. Dohodou všech auditorů, že mandát musí být, aby bylo právo a aby byla práce. Kde ale má auditor brát vnitřní odvahu a sílu k takovým hodnocením, když nechce jen plavat po povrchu? Já jsem se opíral o dva principy - o princip „řádu“ a princip „lásky“. Řádem je, že věci se mají dít pro dobro firmy, a to v rámci obecné etiky. To je víceméně srozumitelný koncept pro všechny – nakonec se vždy dá určit, zda to, co se dělo, bylo dobré a slušné a v přiměřené míře. S láskou je to ale těžší. Většina auditorů v mé době charakterizovala svůj vztah k ostatním ve firmě symbolem „nepřítel“ a byla s tím vnitřně spokojena.
Nemohu se přeci přátelit s tím, koho musím kriticky zkoumat a hodnotit. Ale musí to tak být? Není to jen alibi pro zjednodušení? Co dobrého pro firmu se dá vytvořit na poli plném vzájemných nepřátel? Máme ve firmách různé role – auditor, manažer, účetní, obchodník, atd., ale v základní podstatě jsme všichni LIDÉ. Bytosti fungující na naprosto stejných principech. Tak proč stavět na odlišnosti, a ne na sourodosti? Interní audit mě naučil potkávat se s ostatními jako člověk s člověkem a zároveň vyjednávat spolu v našich rolích. Potkávat se jako lidé znamená, že nemůžeme hodnotit, kdo je jaký. Potkávat se jako lidé znamená, že chceme společně něco sdílet a možná něco tvořit. Vyjednávat v rolích je o poznání a sdílení našich cílů, záměrů a odpovědností, které zajišťujeme v našich rolích. Vnímám, že odlišení lidskosti od výkonnosti je nutný předpoklad k tomu, abyste se mohli zhádat do krve s kýmkoliv v úrovni rolí, ale zůstat přáteli v úrovni lidí.
3. Nemluv o tom, dělej to
Interní auditoři vytváří iluzi, že výsledkem jejich práce je zpráva, report. Kolem toho se točí svět. Ohromné množství práce, emocí, energie, frustrací a také papírů. Prostě VYTVOŘIT DOBRÝ REPORT, to je, oč tu běží. Interní audit mě naučil nepřijímat všeobecná paradigmata, interní audit mě naučil stavět smysluplné věci. Nechci psát reporty o tom, co by se mělo udělat, chci to dělat, teď, hned. Smyslem auditu není pokořit a utýrat manažera byrokratickými požadavky, smyslem auditu je, aby auditovaná oblast fungovala lépe, než před auditem. Aby se řešily problémy, které je potřeba řešit. A aby je uměli skvěle řešit manažeři, kteří jsou za to odpovědní. Pomůže tomu zpráva z auditu? Ne. Pomůže tomu auditor, který již během auditu společně s ostatními domluví, co se musí změnit a začnou na tom pracovat. Využijí energii, mimořádnost okamžiku, otevřené dveře. Chybí poznání stavu věci? Poznejme jej hned. Chybí cíle? Stanovme je hned. Chybí porozumění a dohody? Jednejme hned. Chybí energie ke změně? Tady jsem a jdeme na to.
4. Nespokojuj se s průměrností
Zabíjí mě průpovídky typu „to je dobrý“, nebo „to stačí“. „Vždyť to nikdo nevidí“, „však to tak bylo vždycky“, „my víme, že to smrdí, ale už jsme si zvykli". Ne, ne, ne. To je začátek konce. Systém, kde neteče řeka, ale jen čůrek energie, začne zahnívat. Když zahníváte, staráte se jen o sebe a bojíte se, že zahníváte. Pak to přijmete a jediné, co bráníte je vaše zahnívání. Opravdu to chcete? Interní audit mě naučil mít vysoké ambice. Nepromarňovat čas a energii. Máte jako host, kterého pustili do svého domu, jen jednu šanci, abyste byl váženým hostem. Když tu šanci promarníte, příště vás tam pustí jen s příkazem generálního ředitele. Ale oni tam nebudou, ten dům bude prázdný. To, co do toho domu můžete vždy přinést, je energie, chuť a neotřelý pohled. Vždycky jsem si říkal: „co bych udělal, kdyby ten dům byl můj? Co bych nechal, co bych přestavěl?“.
Zkonstruoval jsem si ideu ideálního domu. Ale jen jako vizi. Abych tuto mohl nabídnout jako myšlenky domácí rodině. Protože když dlouho žijete v jednom domě, nevidíte možnosti, co vše by se dalo dělat. Snažíte se, aby to celé fungovalo, ale vysoké cíle a vysoké ambice už s domem vlastně mít ani nemůžete. Prosím, buďte nespokojení, chtějte více. Začněte ale u sebe. Podívejte se na vaši práci a zlepšete ji. Vynechte vše, co už tam bylo dříve. Najděte jiskru, energii, zájem pro ostatní a zapalte hranici. Když bude pěkně hořet, přijdou ostatní za teplem a světlem. A to nebude „dobrý“, ale bude to super.
5. Co je to tu za hru?
Firmy jsou jako rodiny. Extrémně komplexní a nepřehledné. Tisíce vztahů, milióny interakcí. Každému někdo něco udělal a každý udělal něco někomu. Každý na někoho něco ví a všichni mají pravdu, co se stalo a proč. Neodpouští se, klevetí se. Každý má svou pravdu a mandát si myslet a říkat, co se mu zamane. Všichni to akceptují a účastní se toho. Není vlastně jiná možnost. Jsme lidi. Interní audit mě naučil nepadat do těchto her. Nepodléhat hypotézám o pravdě. Nekupovat a neprodávat vinu a rozhřešení. Interní audit se může velmi snadno stát nástrojem pro prosazování individuálních zájmů. Všichni auditoři a asi i ostatní ví přesně, co mám na mysli. A všichni auditoři to asi zažili. Audit může mít velkou moc. Proto je fajn udržet tu hru na srozumitelném hřišti. Říkali jsme tomu „hřiště auditu“. Určovali jsme, kdo na tom hřiště je a jakou hraje hru. Jaká jsou pravidla a kdo je určuje. A jak to celé uhrát pro dobro firmy. Komplexita světa a firmy musí být redukována do řiditelného systému. Dá se to, když se udržíte v úrovni „rolí “, je to lidsky velmi složité, když se pohybujete v úrovni „lidí“. Nikdo to neumí bezvadně, každý se občas potopí, ale je dobré se snažit se v tom neutrálně vyznat. A tam, kde je to průchozí, pomáhat, aby se v tom netopilo příliš mnoho lidí najednou.
6. Měj se rád a buď shovívavý
Mezi auditory se traduje jeden vtip – dvě největší lži o interním auditu – když auditor vstoupí do dveří a říká: „jsem tu, abych pomohl“ a auditovaný odpoví: „vítejte“. Interní audit je vytvořen dichotomní energií – povinností hodnotit a touhou pomáhat a být tedy akceptovaný. Je skoro nemožné obě tyto role zvládnout najednou. Určitě ne pro všechny ve velké firmě. Zažil jsem ale řadu prostředí, kde se vytvořila rovnováha obou rolí díky usilovné práci, respektu a schopnosti se učit a odpouštět si – a to u všech – auditorů, auditovaných a těch ostatních šťastných lidí, kteří nepatří ani do jedné skupiny. Společným rysem těchto úspěšných firem bylo, že auditoři byli autoritami, lidskými a profesními. Věděli, že vše nejde udělat najednou, že chyby a omyly jsou zdrojem učení se, že slušnost a respekt se mnohdy musí vybojovat. Že nikdy není hotovo a že když se spokojíš s polovičatostí, život ti nafackuje. Ale že to stojí za to, protože pak můžeš psát podobné eseje s nekritickou samolibou vírou, že to vůbec někoho bude zajímat.
A co Vy?
Budu rád, když mi svoje reakce dáte vědět. Interní audit určitě za to stojí. Nové Standardy vedou interní audit k silnější interakci mezi exekutivním vedením a dozorčími orgány. Říkají – jděte a jednejte, dohodněte se, co je opravdu potřeba dělat, čeho se máme bát a co s tím máme udělat. Je to šance udělat to lépe, než jak je to teď. Co myslíte?